Jednou...

S mámou jsme se dneska koukaly na nějaký plemena psů a jeden nás docela dost zaujal...je to plemeno Deerhound neboli Skotský jelení pes...
No,naše Elzinka už stárne a hlavně se moc přežírá (za to může děda a táta...) a doktorka říkala,že jestli to půjde takhle dál,tak brzy umře...
Nj,ale vysvětlujte zabedněncům,že to prostě dělat nesměj...
Ale každopádně bych tohohle psa strašně moc chtěla...je prostě úžasnej...
Tak snad jednou...

Všichni deerové se na první pohled mohou nezasvěceným zdát svéhlaví a hloupí ve srovnání s pracovními plemeny. To se ale velmi mýlí, ve skutečnosti se jedná o dobře promyšlenou strategii, jak se vyhnout předvádění "hloupých triků" nebo plnění příkazů. Často se tváří, že jsou naprosto hluší k přivolávání svých pánečků a vesele pokračují ve své předchozí činnosti. Deerhoundi jsou samostatní, přátelští, šťastní se svými myšlenkami, skromní a na svoji velikost vyžadující překvapivě málo prostoru. Plemeno bylo záměrně šlechtěno, aby psi byli mimořádně klidní. Deerhound si nemohl dovolit být hlučný a netrpělivý, když čekal v úkrytu s lovci na jelena. Do sebe obrácené, tiché chování je dalším neodmyslitelným rysem plemene. Deerhound se nikdy nechová živelně a chladnou vznešenost si zachovává i při předvádění ve výstavním kruhu a neměl by za tuto vrozenou vlastnost být nikdy penalizován.

Jednou z dalších věcí, která mne vždy napadne u deerhoundů, je jejich schopnost zvážit rozdíly mezi dvěma povely a vybrat si tu nejjednodušší možnost. Způsob, jakým nacházejí kompromisy mezi našimi a svými přáními, je nepřekonatelný. Noví majitelé rychle pochopí, že to co zpočátku vypadá jako drzost nebo nedovtipnost, je vlastně čas, který jejich pes potřebuje, aby si promyslel, co pro něj bude nejjednodušší. Jejich inteligence, kterou demonstrují (nebo skrývají) při tom, jak dosahují toho čeho chtějí dosáhnout, zahanbuje většinu jiných psů.

Je třeba také poznamenat, že deerhoundi nejsou příliš použitelní jako hlídací psi. Jsou většinou tiší (potkat štěkajícího deerhounda je neobvyklé) a spíše než to, že na zloděje zaútočí, lze očekávat, že jej vřele přivítají.

Pravda, velikost deerhoundů může být sama o sobě odstrašující, ale ta není příliš zjevná, spí-li zrovna stočení v klubíčku. Pokud však přímo z vás vycítí strach či nejistotu z ohrožení neznámou osobou, dokážou bezchybně rozlišit opravdové nebezpečí a okamžitě se tvrdě postaví na vaši obranu.

Viděla jsem některé deerhoundy dokonale zvládat všechny cviky obedience i veškeré prvky agility. Při cvičení si však po celou dobu zachovávali svůj osobitý přístup k provádění jednotlivých cviků. Bylo na nich jasně patrné, že všechno dělají s neskrývanou radostí a potěšením a očekávají za to bouřlivou pochvalu svého pána. Určitě je nelze v oblasti služebního výcviku či agility výkonostně srovnávat s ostatními psy pracovních plemen. Pokud to ale jejich majitelé respektují, dokážou společně báječné věci a stráví bezesporu nádherné chvíle. Vše je otázkou velmi trpělivě vedeného výcviku a dokonalé souhry mezi člověkem a deerhoundem.

Zda si pořídit psa nebo fenku opravdu záleží na osobní volbě, ale promluvte si nejdříve s jedním nebo dvěma chovateli než se rozhodnete. Máte-li již v domácnosti jiné psy, potom jejich věk a pohlaví by měly ovlivnit vaše rozhodování a je třeba myslet i na opatření, které je třeba udělat v době hárání fenky, aby byla pohlaví oddělena. Lidé, kteří mají jiná plemena, předpokládají, že fenky jsou přítulnější, něžnější a poslušnější, neboť to pro mnohá jiná plemena opravdu platí. U deerhoundů je tomu, alespoň podle mých vlastních zkušeností, ale i zkušeností jiných dlouholetých chovatelů, právě naopak. Psi jsou většinou již od malého štěněte vždy více vázaní na svého pána. Chtějí být středem jeho pozornosti, neustále hlazeni, obdivováni a laskáni. Celkově psi chtějí také víc vyhovět přáním svého pána, proto jsou to oni, kdo se na vycházce po zavolání vrací jako první. Fenky jsou podstatně samostatnější ve svém rozhodování venku i v domě. Jsou vynalézavější, poťouchlejší a osobitější. Mezi fenkami ve větších smečkách nebývají většinou žádné problémy, stejně jako mezi psy.

Závěrem vám musím říct, že deerhoundi jsou tiší a velmi příjemní společníci, přátelští k návštěvám, ale ne vtíraví, výjimečně zábavní klauni, hodí-li se jim to, a oduševnělí a vnímaví posluchači. Hlavním problémem ve skutečnosti bývá, že málokdy vám bude stačit jeden. Je snadné získat na ně návyk a většina majitelů má dva nebo více psů.

Takovej blbeček je to,noo...tim líp...to je něco pro mně...já nemam ráda psy,který jsou nějak útočný...třeba bych nesnesla doma vlčáka nebo dobrmana...ale bojím se i měnších psů...
A za to může tety jezevčík,kterej mě kousnul pod oko,když jsem byla malá...nijak jsem ho neprovokovala,nic mu nedělala,jen jsem si ho chtěla pohladit a on zaútočil...
Pak jsem se tam několik let bála jezdit...
Teď už naštěstí nežije a jsem za to jen ráda...
Nespojujte si to s tím,že bych psy nesnášela,ale já se jich prostě bojím...
Jinak bych teda ale nemohla žít někde ve městě bez zvířat...jsem zvyklá,že když jdu ven,vezmu si Elzinu,občas i naši kočko-psu Nikinu a jdu jen tak na procházku...
Už jsem si zvykla i na křečka,kterej v noci jak naschvál vyleze,aby běhal v kolotoči...a co teprv želvy...
A spousta koček,ať už toulavejch nebo prostě někomu patřících...
Bez tohohle si opravdu neumím představit život...ani svoji budoucnost...
Moje budoucnost...v ní hlavní roli budou hrát děti a zvířata...a budu spokojená...