K čemu mě donutili...

Noo,jak už jsem někomu nebo někde říkala,že mě budou nutit pít kozí mlíko,tak to přišlo...

Včera večer mě babička volá a prej jestli nechci...a já radši že nee...jenže to by nebyla babička,aby to nezkoušela aspoň půl hodiny...

Po pěti minutách jsem to teda radši vzdala...ale s tím,že to mlíko nebudu pít samotný...

Tak prej ať si z toho udělám banánovej koktejl...

Přece jen ,mě k tomu nakonec donutili...

Naštěstí to nebylo tak strašný...

A pak máma řekla,že ty antibiotika musim brát hned,takže žádný opalování,žádný sezení na sluníčku...

Njn,kdyby na to přišli včas...ale tak co...aspoň teď nebudu muset na ty písemky do školy...

Ale nevim,nevim,co tady doma budu dělat...

Třeba zas složim nějaký básničky,až se budu nudit...

Kdysi dávno jsem složila jednu takovou ne zrovna krátkou...byla o lidech ze Sklenařic,který mě v tý době štvali...jsme pak s pár lidma dali dohromady "armádu" proti nim...

V tý armádě byli teda hlavně mý kámoši...a i spolužáci...

Škoda jen,že nevím,kde je Martinovi konec...

To byl jeden takovej týpek z Jablonce nad Nisou...

Občas jezdil sem do Sklenařic na chatu...strávili jsme spolu spoustu času a tak...bylo to fajn...

Ale najednou přestal jezdit a má i jiný číslo na mobil...takže vůbec nic o něm teď nevím...

Třeba se dostal do nějakýho lepšího fotbalovýho klubu,což byl jeho sen...

A já mu to přála...

Byl to vlastně on,kdo mě naučil jakž takž kopat do míče...

Byl to on,kdo měl spoustu stejných zájmů jako já...

Díky tomu jsme si mohli povídat strašně dlouho a dál a dál jsme nacházeli témata...

Stačilo,aby se někdo jen tak zmínil o Potterovi a už jsme spolu rozebírali jednotlivý díly...

Takže pokud někdo znáte Martina Martínka,tak ho ode mně pozdravujte...

Martine,nikdy jsem nezapomněla na to,co jsme spolu prožili...bylo to všechno fajn...i když jsem se párkrát dost styděla za některý věci...

Ty víš,viď???

Njn,to byly časy...

Ach jo...kdyby ses tak ozval...

No nic...budu doufat...

Jako Montyho tu vidím každou chvíli,ale ty pořád nikde...