Na pokraji zoufalství...

Člověk si uvědomí,co měl,až když to ztratí...

Já si to uvědomila,když jsem ležela nemocná doma...chtěla jsem po víkendu přijít a začít znovu...líp...ale ti už asi nepůjde...

Jedno jediný nedorozumění a všechno je ztracený...

Moje kamarádky se na mně naštvaly a přitom k tomu ani nebyl důvod...nebo jsem o něm aspoň nevěděla...

Jak jsem pozdějc zjistila,tak jsem jim překazila úplně nevědomě jejich plány...chtěly někam jít,když jsem napsala z čistý zvědavosti,jestli někam teda jsou...prej to kvůli mně změnily...jenže já neměla v plánu vnucovat se jim,když jsem nikam nebyla zvaná...

A jedna z nich pak začala uvažovat o jakýsi pomstě...což se jí skvěle podařilo!

Vzala útokem (pod vlivem alkoholu) mýho přítele...

A on s ní spolupracoval...

Nic tak strašnýho se prej nestalo...jenže já mám trošku jinej svět...všechno vnímám jinak a nikdo to nechápe...

Nejhorší je,že oba dva to dávaj za vinu mně...

A já tu sedím opět v šílený depresi...všechno bolí...každej pohyb,myšlenka,vzpomínka...

Několik hodin se marně pokouším na všechno aspoň na chvíli zapomenout a usnout...nejde to...převaluju se na posteli v neskutečný bolesti a mám co dělat,abych nezačala křičet...

Mám co dělat,abych nezačala rozbíjet všechno okolo sebe...

Mám co dělat,abych si neublížila...i když fyzická bolest by byla daleko příjemnější než tohle zklamání...než tahle psychická bolest!

Skoro se nemůžu nadechnout a je mi špatně,jako bych měla každou chvíli začít zvracet...

Ta bolest se nedá ani popsat...

Nemůžu mluvit...nemůžu ani kreslit,jak mi kámoška radila...neudržela bych totiž tužku v ruce...nemůžu ani pořádně psát...i psaní tohohle článku mi dělá strašný problémy...nemůžu dělat vůbec nic...

Nemůžu na to zapomenout...nejde to...

Šílený,co všechno dokáže udělat zrada dvou blízkých lidí...

Ta situace,ta bolest se nedá pořádně popsat...ať je tenhle článek sebedepresivnější,nevystihuje ani zlomek toho,co doopravdy cítím!