Ležím na posteli a spím,klidný spánek to však není... Zdá se mi cosi hrozného,co ruší mě ze snění. Trhnutím se probouzím,vstanu a jdu k tobě... Klíče jsi mi kdysi dal:"Přijď v každé denní době." Vydávám se temnou cestou k tomu domu, k domu,v němž bydlíš.Noc blíží se už k ránu... Odmykám.Do temné chladné síně vstupuji, v chodbě slyším zvuky,smích...a to ve tvém pokoji... V kuchyni beru nůž,zaleskne se jeho ostří, kráčím chodbou dále,počítám tiše do tří. Před dveřmi se zatavím,poslouchám a váhám, otevřít ty jedny dveře,najednou se zdráhám... Mám vejít?Nemám vejít? Co je tohle za nesmysl? Pak rázně vykročím,najednou mám chladnou mysl... Dojdu až k tvé posteli,jednou,dvakrát,třikrát bodnu... V tvých očích najednou je strach-pozdě myslet na záchranu... Tvá "nová" dívka mrtvá z postele padá. "Kdybys mi byl věrný,nechcípla by mladá..." Dívám se na tebe zlostným pohledem: "Na nevěru stejně všichni jednou dojedem..." "Prosím,dej mi ještě šanci vše napravit, společně ještě dokážem lásku naši zachránit!" "Na to už je pozdě!"křiknu a přeříznu ti tepnu. Všude plno krve a já k tvé mrtvole kleknu. Naposled se zadívám do tvých modrých očí... Co jsem to jen uďála?Svět se se mnou točí... Najednou se ozve rána,střela dobře mířená, kulka mi hlavou proletěla,kaluž je zas zvířená... Na zem tiše dopadají další kapky krve, na zem tiše dopadají,stejně jako prve... Zbraň v ruce drží,ten co za mnou stojí, kdo to byl,a proč to ďál,se už nikdy nedozvím... Stoupám vzhůru,stoupám výš,se zemí se loučím, už nemůžu zpátky dolů,život můj tam končí...