Jsem všude a zároveň nikde...
Jsem nepřehlídnutelná,ale nenápadná...
Patřím,kam nepatřím a nepatřím,kam patřím...
Jsem obyčená a neobyčejná...
Jsem sama sebou a přece to nejsem já...
Jsem jiná a jsem stejná...
Takhle si připadám...když mě někdo hledá,nejsem k zastižení,ale když mě nikdo nehledá,objevím se sama...jsem všude vidět a přesto jsem tak často přehlížená...to další je asi složitější...nepatřím do naší třídy,i když tam patřím a patřím do mladších ročníků,i když tam nepatřím...často jsem obyčejná tím,jak se oblíkám jako jiný,ale jsem neobyčejná tím,co si myslím a jak to někdy dávám najevo...jsem to já,když jsem mezi kámošema a přeci nejsem,prototže o mně nevědí skoro nic,i když si myslí,že jo...jsem jiná než dřív,ale jsem pořád stejná tím,jak vypadám,jak se chovám,ne však tím,co si myslím...
Asi je to fakt,že jsem prostě jiná...
I když...co to dneska vlastně znamená,bejt jinej,když jsou všichni tak jiný a zrovna tak jsou stejný?