Podivně skvělé zážitky

Poslední dobou mám pocit, že všechny okolo otravuju tím, jak jim pořád dokola vyprávím svoje zážitky...tak teď asi chvíli budu otravovat vás...

Nedávno se mi konečně začali ozývat z castingových agentur a začali mě zvát na komparzohraní...

Vždycky jsem si myslela, jaká to bude sranda...taky že je...až na drobný detaily...

Sem tam narazím na fajn lidi, se kterýma se dá vážně skvěle popovídat, většinou se však setkávám s podivínama...podivnost mám docela ráda, ale znáte to - čeho je moc...

V každém případě jsem zatím jen na jednom natáčení potkala lidi, který byli všichni super...bez rozdílu věku a pohlaví...to bylo na Poutnici. Sice to trvalo všechno hrozně dlouho, ale zase se pořád něco dělo, byli jsme v přírodě a hlavně super parta. Skvěle jsme se bavili a já si konečně nepřipadala jak totální podivínka.

Jenže netrvalo dlouho a byla jsem pozvána jinam na jiné komparzohraní...bylo nás všehovšudy patnáct, holky kluci napůl. Holky mě zas totálně ignorovaly (jako je tomu vždy a všude...pořád to tak úplně nechápu...) a kluci se se mnou sice bavili, ale stejně to nebylo ono... Chápu, když jsem podivně oblečená, že se to holkám na první pohled může jevit jako že jsem vážně divná a radši se se mnou nebaví - jenže tentokrát jsem na sobě měla elegantní oblečení a stejně nic...a elegance mi moc nepomohla ani v odpuzování podivínů, který jinak přitahuju. Sedím si tak na lavičce, koukám, co se děje, užívám si volna a najednou ke mně přijde kdosi, kdo se mě vyptává, co se natáčí a jestli patřím k nim, co studuju a podobně...z pána vypadne, že je doktorand a že by se mnou chtěl na kafe...kdyby nevypadal jako zoufalec, neráčkoval a neplešatěl, snad bych i šla...takhle jsem ale radši odmítla...naštěstí pochopil, že mám nějaké závazky a dál mě nezdržoval... Nakonec bych ale snad byla ráda, kdyby si se mnou povídal celou dobu, co jsem tam byla, protože o chvíli později se ke mně dostal nějaký komparzák a já se nedostala ke slovu...furt mlel a mlel a mlel...vzhledově už na tom byl o něco líp než předchozí, ale absolutně nechápal, že i já bych ráda mluvila (jediné, k čemu jsem se dostala bylo Hm, Fakt? a Ty jo...) Kdyby to bylo něco zajímavýho, tak ani neceknu a poslouchám...jenže on mluvil jen o sobě, o tom kde hrál a co dělal...po deseti minutách jsem měla dost, protože všechny ty historky byly dost podobný. Bohužel jsem takhle musela strávit několik hodin, protože se nedal nijak setřást...

Jako druhé nejzábavnější (první si nechám na konec) bych označila asi to, jak jsem nedávno byla na natáčení Vejšky, kde jsem rovněž dělala křoví...chtěli fanoušky na koncert Vladimira518, tak jsem šla. Já a jeho fanynka? Ne, ne...jen jsem si řekla, že bude sranda jít na něco, co neznám a ještě za to dostat zaplaceno... Když jsem dorazila na místo, udělalo se mi trošku nevolno...vkročila jsem totiž mezi hiphopery...ne že bych je nenáviděla nebo tak něco...jen jsem si ve svém oblečení připadala dost nejistě a bála se, aby mi odněkud jedna nepřilítla...naštěstí to bylo v pořádku a všechno probíhalo skvěle...nakonec jsem tam totiž ani nebyla sama, jak jsem původně myslela...potkala jsem tam totiž jednoho kluka ze semilskýho gymplu... Po půlnoci vybírali čtyřicet lidí, co pokračovali v dělání křoví až do rána - a já byla mezi nima... Zakecala jsem se s jedním klučinou, ke kterýmu mě přiřadili a pak s nějakou partičkou lidí, co měli hlad...já taky...a nenapadlo nás nic lepšího než to, že se budem bavit o jídle...zabrali jsme se do hovoru natolik, že mě vyděsilo, když někdo začal mě za zády bušit do zábradlí. Lekla jsem se, že jsem něco propásla a už máme něco dělat, takže jsem se prudce otočila a podívala se, kdo to dělá. To si jen Jirka Mádlu hrál a jak mě vyděsil, začal se mi omlouvat... Natáčení skončilo až někdy ráno, takže už jsem mohla jít na denní tramvaj. Akorát jsem chytla ten největší slejvák, takže jsem domů dorazila úplně promáčená...

A ten nejlepší zážitek? Bude to znít opravdu divně, tak se na to připravte...

Připraveni?

Dobrá...nedávno mi spolužačka ze základky napsala, jestli bych si nechtěla tahrát ve filmu, že její kámoši shání nějakou herečku, co se svlíkne před kamerou. Řekla jsem si, proč ne, pokud nepůjde o nějaký porno... Naštěstí ne...ale stejně to bylo podivný...pár dní před tím, než jsem měla jet natáčet, mi napsali, jestli mi nevadí, že budu před kamerou nahá a že to bude v márnici...ehm... Ale já jdu do všeho až moc bezhlavě, tak jsem řekla, že mi to nevadí a beru to...na to jsem dostala odpověď, že jsem profesionál, což mi zalichotilo. Doma jsem se radši zeptala, jestli to nebude vadit...máma mi odpověděla, že je to práce jako každá jiná...zato přítel se netvářil moc nadšeně, přestože jsem mu vysvětlovala, že nikdo neuvidí nic, co ještě neviděl...na to mi řekl, že uvidí mě... Ale co, stejně nikdo nebude vědět, že jsem to já...

V den natáčení jsem se cítila lehce nervózně...když mi oznámili, že v tý márnici budou i opravdový mrtvoly, znervózněla jsem o něco víc...a ostatní mě tak pošťuchovali a dělali si ze mě srandu, že jsem nakonec byla docela zoufalá. Trošku mi z toho pomohl černý humor...hodně černý humor... Přesto jsem pak už nedokázala nic pozřít a cestou na místo jsem chvíli měla pocit, že snad budu zvracet. Ale nic takovýho se nekonalo...márnici jsem si obhlídla a zjistila jsem, že to není tak strašný, jak jsem si vždycky představovala. Pak jsem se měla svlíknout, aby mě mohli nalíčit jako mrtvolu. Před holkama jsem se stydět nemusela (dokonce mi bylo řečeno, že mám krásný prsa), ale troška studu ve mě zůstávala, když jsem si uvědomila, že za chviličku budu před celým filmovým štábem tak, jak mě pánbůh stvořil... Jenže... Asi to bylo tou barvou, co jsem měla na sobě...moc jsem se nestyděla - všechno ze mě najednou opadlo, všechen stres byl najednou pryč a já tam stála nahá a říkala si, že to není nic hroznýho a hlavně kolik holek má takovouhle příležitost  A pak to taky vypadalo, že kluci jsou z mé nahoty rozpačitější než já a snažili se na mě koukat co nejmíň  Pak ještě vylízt na to studené kovové lehátko z boxu, nechat se zavřít, několikrát vytáhnout a zase zavřít... Byla tam zima...hodně velká zima, co vám budu povídat...ale i když jsem byla zavřená, nebyla tam tma, protože skrz bílou těsnící gumu prosvítalo světlo...to mě uklidňovalo. Zimou jsem se klepala fakt příšerně, přesto jsem se snažila pokaždé, když mě vytáhli, zůstat úplně v klidu, nedýchat a netřást se, dokud se neřeklo STOP a ještě jednou  Když jsem pak byla propuštěna, hned ke mně přiskočili se županem a s pitím, všichni se o mě zajímali, fotili si mě a to se mi líbilo 

Hlavně mě pak všichni obdivovali, jaká jsem statečná, že oni by nemohli být nazí a už vůbec ne nazí a zavření v boxu, kde jsou normálně mrtvoly... Ale ono to vážně nebylo tak hrozný 

Večer jsem byla ještě s holkama na koleji, kde jsme si povídaly, pekly šneky z listovýho těsta a pily víno a ráno už jsme jely zpátky domů...bohatší o zkušenosti a zážitky