Superbejvalka

Jednoho dne to přijít muselo...nastal zlom a já se rozhodla, že všechno hodím za hlavu a začnu znova. Tedy - že vždy, když se objeví nějaký problém z minulosti (nebo podobný něčemu minulému), postavím se k tomu úplně jinak a budu to jinak i řešit.

Proto jsem si řekla, že je načase, abych se úplně, úplně smířila s tím, že můj poslední vztah se nevyvedl... Takže už nebudu dělat naschvály...a začala jsem tím, že jsem všechen nábytek v pokoji (v bytě, ze kterého ráno odcházím nadobro) přestěhovala tak, aby to v něm trochu vypadalo...jednoho dne (již po rozchodu) jsem našla všechny věci ve vedlejším pokoji a v tom, kde jsem původně byla s přítelem, byla spolubydlící. V "mém" novém pokoji byly všechny věci ledabyle poházené, mé oblečení a všechno, co mi patří, leželo na nedné hromadě, postel na boku, matračka u zdi...a já víceméně upravila jen postel tak, abych tam jakž takž mohla přežívat...nic jsem nestěhovala, protože jsem do měsíce měla jít pryč...nechávala jsem to tak natruc...

Jenže teď jsem si řekla, že to udělám jinak - chci, aby na mě všichni vzpomínali jako na tu skvělou holku a ne jako na potvoru...

Sbalila jsem tedy všechny své věci (což jsem tak jako tak musela udělat) a přestěhovala nábytek tak, aby se pokoj dal obývat a aby v něm bylo útulno...hned potom mě napadlo, že je pokoj nádherně uklizenej, ale trošku to kazí to nevypraný oblečení. Tak jsem vzala oblečení a dala ho prát.

Pak mi nějakou dobu vadila skříňka v kuchyni, protože se tam nedalo procházet...vyřešila jsem to tedy provizorně a dala ji na chodbu, stejně jako koberec na vyhození, kterej v kuchyni rovněž překážel...

A taky jsem trošku uklidila v koupeně...

Tak, mám teď ze sebe daleko lepší pocit 

Navíc - nový byt, nový začátek...tak proč nezačít dělat dobré skutky 

Kdo ví, třeba se mi to všechno jednou vrátí...

K tomu, abych byla superbejvalka, mě vedlo rozhodnutí, že se stanu dárcem kostní dřeně a třeba tak někomu pomůžu...když už daruju plasmu, proč ne kostní dřeň...akorát krve se bojím... Tedy ne že bych měla strach z krve, to ne...ale z toho, že mi pak bude slabo a někde sebou seknu...to nechci...bolest mi nevadí, ale tohle mě vážně děsí... (Není to divný?)

A když už jsem u těch nových začátků, budu se věnovat i sobě, což znamená, že konečně začnu cvičit...k tomu mě tedy samozřejmě vedlo něco víc, než jen pouhé přesvědčení, že bych se sebou měla něco dělat...vedl mě k tomu názor jedné jisté osoby, na které mi docela záleží...

Takže - počínaje dneškem budu všechno brát v pohodě. Budu milá. Budu přátelská ke svejm bejvalejm. Budu dobrá kamarádka. Budu pomáhat vždy, když to bude potřeba. Budu ta, na kterou je spoleh. Budu prostě super 

Třeba je právě tohle ten krok, který jsem musela udělat, aby se mi konečně začalo dařit. Co myslíte?