Já už nevím, co se sebou dělat...kdyby se mi povedlo zazmatkovat jednou dvakrát týdně...jenže u mně je to na denním pořádku.
Stačí, když se podívám na dnešek a už se vůbec nedivím tomu, že mi všichni říkají, že jsem tele a že bych na sebe měla dávat pozor, jinak si ještě ublížím...
Na dnešní den jsem se hrozně těšila, akorát jsem večer nemohla usnout, spala jsem asi dvě hodiny a pak jsem musela vstát, probrat se, jít na tramvaj, dojet na autobusák a odjet do Písku. V autobusu jsem toho taky moc nenaspala, protože jel se mnou na natáčení kolega, se kterym jsem měla hrát... Na FAMO jsme ale dorazili v pořádku, Dí nám otevřela, přivítala, představila a hned se mě ujala sympatická blondýnka, která mě nalíčila. Při natáčení pak byla sranda a hrozně mě mrzelo, že musím odjet už v půl čtvrtý, protože se mi tam prostě líbilo
Hned jak jsem dorazila do Prahy, vyřídila jsem nejnutnější maily a pospíchala na zkoušku do divadla. Jak tak běžím na tramvaj, přehlídku kanál, co je hlouběji v zemi a divím se, co se to stalo, vzpamatuju se, doběhnu na tramvaj, sednu a kontroluju čas...už je mi jasný, že přijdu pozdě a připravuji si omluvu. Dorazím na místo a...všude zhasnuto...v tu chvíli mi dojde, že zkouška byla zrušena, a tak se vracím zas na tramvaj.
No co, vzala jsem si přece foťák, tak aspoň půjdu fotit noční Prahu! Vylezu na zastávce, kde jsem chtěla vylízt už dávno, abych se porozhlídla, protože je tam fascinující výhled na Prahu. Jdu na nějaký most, zjistím, že tudy cesta nevede a přemýšlím, jestli to nezkusit tou cestičkou, co vede tam, kam potřebuju - je z kopce a je blátivá, ale přeci jen to zkusím...po dvou krocích zavrávorám a jen tak tak udržím rovnováhu. Vyšplhám proto zpět nahoru, obejdu to a pokračuju v naplánovaný cestě. A protože je ta cesta celkem pustá, co chvíli se ohlížím, jestli za mnou někdo nejde...ale naštěstí ne