Už několikrát jsem zde na blogu psala o mém snu stát se herečkou a o složité cestě k hraní v amatérských souborech... (Komparzohraní ve filmech nepočítám, to není herectví
Místo toho všeho trápení (a taky místo učení se na zkoušky na divadelce) jsem se jednoho krásného dne rozhodla, že si podám přihlášku na herectví. Trvalo mi to a ne že ne...už rok jsem se k tomu přesvědčovala, sbírala odvahu, váhala s přihláškou a chtěla ji poslat jen pokud vypíšou další kolo...no, letos se mi povedlo zbavit se lenosti, zapracovala jsem na tom, došla si pro razítko k doktorce, že jsem živa a zdráva a najednou bylo pozdě couvnout...roztroubila jsem všude do světa, že budu herečkou. Měla jsem štěstí, že mě foniatrička v Semilech vzala ještě ten den, kdy jsem jí zavolala. Tam jsem rozesmála sestřičku, doktorku i paní, u které jsem platila poplatek a bylo mi skvěle. Pak jsem zamířila do Prahy s tím, že se budu učit monology, zpěv a básničky. Doma totiž nebyl klid - táta věčně řval a na nic jsem neměla náladu.
V Praze ale byl pořád někdo na bytě a já se hrozně styděla cokoliv si říkat nahlas, natož pak zpívat. Odkládala jsem to, odkládala, štvala jsem sama sebe, protože se přijímačky blížily a já ještě ani neměla podanou přihlášku. Jednoho krásného úterý jsem se vydala na Děvín, vyhledala místo, kde na mě nebylo cesty vidět a učila se...monology jsem si říkala nahlas, učila se básničky a pokoušela se o něco, co by se vzdáleně mohlo podobat zpěvu. Trvalo mi to, byla jsem tam skoro až do večera a byla mi zima, protože jsem si prostě nemohla obléknout svetr, který jsem si omylem hodila na psí lejno...
Ve středu jsem jela na školu odevzdat přihlášku. Vzpomínám na ten první krok, když jsem tam šla, váhala, jestli zazvonit nebo to hodit do schránky, na to, jak jsem zazvonila a otevřeli mi. Hned za dveřmi kdosi seděl, ale nevnímala jsem, kdo to je, takže jsem pozdravila "Dobrý den" a zmizela za rohem. Slečně sekretářce jsem odevzdala přihlášku, usmála se a zase zmizela. Domů jsem jela s pocitem, že tohle je to místo, kde bych chtěla studovat.
Ve čtvrtek už byly přijímačky a já vynervovaná jela opět do oné školy. Začali jsme pohybovkou a zdálo se to jednoduché. Paní Králová nás nijak nestresovala, naopak byla velice milá, takže nevyrazila ani toho brýlatého klučinu, co přijel pozdě. Po pohybovce jsme měli pauzu s tím, že za námi přišla sympatická paní a dala nám psychologický test. U toho jsme měli celkem volnost, spoustu času a mohli jsme si povídat, takže jsem se seznámila s Karlem, sympaťákem, co zná divadlo Radar, kde jsem taky svého času byla skoro pořád. Po testu si nás zavolal angličtiář a zkoušel nás...můj výkon byl naprosto příšerný! A pak už jsme šli na talentovky...
Hrůza! Pokazila jsem všechno, co jsem mohla! Chtěli, abych si vybrala, čím začnu, jenže já nevěděla, tak mi dali zpěv. Upozornila jsem je, že jsem od pátý třídy nezpívala a bude to příšerný, ale neodpustili mi to. No, dostali, co chtěli! Po mém výkonu mi sdělili, že tak strašný to zase nebylo a že mám přejít k básničkám. Na Přetékajícím poháru mě pan Kříž tak dusil, až jsem se málem rozbrečela...ale ustála jsem to! Druhá báseň - Jak to říct, se mi pravděpodobně povedla...když jsem sama sebe slyšela, jak přirozeně to najednou zní (zkoušení bylo hrozné!), přesvědčila jsem sama sebe, že musím být opravdu šílená a že jsem si to konečně připustila. Jeden monolog jsem pokazila hned, u druhého chtěli, abych křičela, abych byla naštvaná. Pak mi dali ještě jednu šanci s prvním monologem - měla jsem si sednout naproti paní Mílové, držet ji za ruku a hrát. A najednou to šlo! Pak mi dali láhev a poslali za dveře - že je to kytka od milence, přijdu domů a vyděsí mě přítel. Dělala jsem to asi třikrát. Stejně tak etudu s předmětem...etudu s předmětem, kterou jsem si připravila těsně před tím, než si mě zavolali - nevěděla jsem, že si to mám připravit předem... Následovala etuda s loutkou a ta mě bavila...paní Plachetková mě naprosto okouzlila. Natolik, že jsem si ji vybrala jako člověka, který mi bude odpovídat za nějakou osobnost, se kterou jsem měla jakoby dělat rozhovor. Její odpovědi mě rozesmávaly, ale nenechala jsem se vyvést z míry a pokračovala. Nebo spíš improvizovala, protože jsem se ani na tohle nijak nepřipravovala. A pak konec.
Prý jsem tam byla asi 45 minut. Vůbec mi to tak nepřipadalo. Ještě chvíli jsem čekala, než půjdu. Už jsem se smiřovala s tím, že se tam prostě nedostanu, když mě poprosili, zda bych nešla ještě na chvíli za nimi. Byla jsem připravená na to, že mi řeknou, že jsem příšerná a ať už to nikdy nezkouším, nebo že podle psychotestu jsem magor a mám vyhledat pomoc... Místo toho mi promlouvali do duše - prý teoreticky, kdyby mě vzali (ale ještě není nic rozhodnuto) souhlasím s tím, že dodělám divadelku. Maličký plamínek naděje se zase objevil.
Odpoledne za mnou přijel kamarád a šli jsme pít. V hospodě jsme si dali pivko a absintha, cestou domů jsme si koupili další dvě piva, doma rozdělali se spolubydlícíma jednu láhev vína, druhou, pálenku z jeřabin a ještě medovici...prý to musíme zapít, ať už to dopadne jakkoliv...
Ráno jsem vstala a koukala, jestli budou výsledky přijímaček. Byly... Připravila jsem se na nejhorší, otevřela to a...úplně jsem zkoprněla, takže jsem nedokázala nic udělat. Kamarád, který tu přespal, se zeptal, jestli už to vím. Odpověděla jsem, že mě vzali. Naprosto bezvýrazně. Nevěděla jsem, co dělat, jestli se smát, brečet, šílet...a hlavně jsem byla fakt mimo. Nevěřila jsem tomu.
V pondělí jsem se seznámila se spolužáky. Odněkud z řad studentů, kteří se přišli podívat na zahájení prváků, se ozvalo, že v 1.C jsou nejhezčí holky - a přestože jsem se svou novou třídou nebyla na jevišti a nic nepředváděla, byla jsem hrozně ráda, že patřím zrovna k céčku.
Prvních pár týdnů jsem se necítila ve škole moc dobře. Připadala jsem si zablokovaná a divná, měla jsem za to, že nezapadám a kvůli nedostatku času jsem ani nemohla jít se spolužáky na žádnou akci. Myslela jsem, že nejsem vítaná, že jsem mimo a tak jsem se po škole potulovala sama. Došlo to až tak daleko, že jsem jednoho dne slyšela, jak mě spolužáci pomlouvají a bylo mi hrozně smutno. Abych zamaskovala to, jak mi to ubližuje, nazvala jsem je nehezky a úplně je ignorovala. Pak jsem je ale začala zase zdravit a snažila se s nimi bavit. Úplně jsme tuhle menší krizi zažehnali tím, že jsem se vypravila na maškarní u nás v divadle. Tam jsme se se spolužáky opili, dělali blbosti a nějakým způsobem si k sobě našli cestu. Od té doby se mi ve třídě hrozně líbí, mám je všechny ráda a doufám, že se na tom už nic nezmění
Po tomhle otevření se jsem se začala odblokovávat...dokonce natolik, že jsem se ani tak moc nezalekla, když nám na hodinu herectví přišlo pětadvacet konzervatoristů z Teplic, jejich dva vyučující, naše ředitelka a naše sekretářka. A při jedný improvizaci, kdy jsme nějak měli "prodat" židli, jsem si zahrála na děvku. Prý to bylo fajn
No, a teď budu s druhákama hrát pohádku...snad je nezklamu
Jsem ráda, že jsem na téhle škole. Jako každá má své mouchy, ale to jí ráda odpustím - všude je totiž něco a tady jsem konečně spokojená a můžu dělat to, co mě baví
Děkuji porotě za tuhle šanci, vyučujícím za to, co a jak nás učí (mám nejgeniálnější vedoucí ročníku - Hájka a Pavlíkovou, nejlepšího hlasovkáře - Dvořáka, nejlepší učitelku pohybu a hstorických tanců - Královou, nejmilejší paní Plachetkovou, která se vším pomůže a hodiny psychologie mě s ní baví, nejlepšího učitele akrobacie - Pachla, přestože dělá, že nás nemá rád,...prostě všem
PS: Ten pozdě příchozí brýlatý klučina je můj spolužák a výborný komediant. A ten Kája je z áčka a je to pořád fajn člověk a sympaťák.