Kde domov můj?

Domov - bezpečí, jistota, stabilita - tak jsem to vždycky viděla. Vždycky jsem se měla kam vracet, domů jsem se těšila, protože jsem tu vyrůstala a trávila veškerý svůj čas. Po nástupu na vysokou jsem se domů vracela, kdykoliv to bylo možné - přece jen místo, kde jste žili devatenáct let, vám přiroste k srdci. Jak moc je ale pro mě domov důležitý, jsem si uvědomila až ve svých čtyřiadvaceti letech (tedy nyní), když jsem začala uklízet svůj pokoj - možná naposledy. 

Začaly se totiž dít věci, které všechno mění. Nejdřív se odstěhoval táta, kterého jsem teď neviděla půl roku. Máma si tu chvíli pokojně žila sama. Pak se přistěhoval bratr se svou slečnou a s mimčem. Konečně trochu života! Jenže máma bráchovi přenechala svou ložnici a nastěhovala se do jeho malého pokojíku. Když jsme si o tom spolu povídaly, nabídla jsem jí, že může zatím bydlet v mém pokoji. Teď se plánuje, že mně zůstane ten původně bráchův pokojík a máma si ten můj zařídí podle svého. A přemýšlí, jak by to asi zařídili s jejím novým přítelem. A vůbec jak by přeorganizovali celý byt.

A já, protože v Praze nemám žádné stálé zázemí (každou chvíli se stěhuju a nevadí mi to, jistotu mám přece doma, v Krkonoších), si začínám uvědomovat, jak těžké pro mě bude i jen vzdát se svého pokojíku. Pokojíku s výhledem na hory a střešním oknem, ze kterého jsem často pozorovala hvězdy. Pokojíku, kde jsem se zavírala, když jsem se pohádala s rodiči, nebo když mi bylo prostě jen smutno. Pokojíku, kde jsem toho tolik zažila jak v dětství, tak v úplných počátcích mé skorodospělosti...

Samozřejmě ten pokoj uvolním - přece jen domů už skoro nejezdím, protože mám až přespříliš povinností v Praze, ale bude mi chybět. S ním se vzdám i velké části bezpečí, jistoty a stability. Tam, kde jsem se ještě nedávno cítila opravdu doma, si najednou připadám cizí úplně stejně jako tam, kde trávím mnohem více času. Je to zvláštní a ne moc příjemný pocit...