Zmatená

Zrovna začínalo pršet...zavřela oči, nadechla se a na zlomek vteřiny (než ucítila beton a asfalt) cítila déšť, vodu... Připadala si jako tenkrát, když bydlela ještě na vesnici. Milovala to tam a vždycky to tam milovat bude! Teď je ovšem její místo jinde. Teď je její místo v Praze. Ve městě, které vždycky tolik nenáviděla, ale které si postupem času vlastně docela oblíbila. Vždyť i Praha dokáže být krásná, uhrančivá a plná překvapení!

Jedno takové překvapení pro ni nachystala v pátek... Její bývalý přítel ji pozval na svou premiéru, a protože jeho soubor měla vždy ráda, nabídku přijala. Jako obykle potkala spoustu přátel a známých! Povídala si s nimi a bavila se. Se slečnou jednoho ze svých přátel si sedla v sále a čekala, až představení začne. Kdosi seděl na jevišti. Hleděla na něj a nemohla z něj spustit oči, protože ji dokonale zmátl! Ještě nikdy ho tu neviděla hrát, nevzpomínala si, že by byl z jiného souboru, které tu hrají. Když představení začalo, překvapil ji. Cosi z něj vyzařovalo... 

Po povedeném představení si sedla na pivo a povídala si s přáteli, zapíjeli premiéru! Všichni se skvěle bavili, i ona...přesto tu bylo  něco, co ji zneklidňovalo... Zatím nevěděla, co to je, tak to připisovala dlouhému alkoholovému půstu a strachu, že by se mohla opít a dopadnout špatně. Večer pokračoval skvěle, stále tu byl někdo, s kým se dlouho neviděla a s kým si toho měla tolik co říct! Od chvíle, kdy se objevil on, byla ještě více neklidnější. Konečně přišla na ten zvláštní pocit, co měla. Mrzelo ji, že je nikdo nepředstavil, že on nepřišel a nezačal si povídat s těmi, které znala i ona, že ona nemá dost odvahy oslovit ho,... Smířila se s tím, že ho nepozná. Čas utíkal a utíkal...

Šla si pro nové pití, cosi řekla barmanovi, když v tom...po její levici stál on! Už ani neví, co byla jejich první slova...na to byla moc rozrušená a mile překvapená, ale...představil se jí. A najednou si povídali a povídali a pořád měli o čem! Zmínil se, že ví o tom, že je bývalou slečnou jeho kolegy...sklopila oči, na maličkou chviličku dostala strach, že si s ní už nebude chtít povídat. Pak řekla, že to je pravda a že zůstali přátelé. Odpověděl, že mu to nevadí, že nemá předsudky. Nebo něco podobného. Každopádně se s ní nepřestal bavit. Dokonce se několikrát zmínil o tom, že by se s ní ještě někdy chtěl setkat... Vzal si na ni číslo... Chtěl, aby měli kus cesty domů společné... Při loučení ji políbil na obě tváře a se slovy, že doufá v další setkání, odešel. Ona, celá zmatená, poblázněná, šťastná, tam stála a nebyla chvíli schopna slova. Pak se vydala za ostatními, snažila se znovu dostat do dění, ale nedokázala na něj přestat myslet...

A stále na něj nemůže přestat myslet...

Napíše?

Nenapíše?

Kdo ví...