Můj táta...

Ne,tenhle článek rozhodně nebude o tom,jak k němu vzhlžím,jak ho obdivuju...spíš naopak...

Proč je takovej,jakej je???

Co jsem mu uďála,že se ke mně tak chová???

První a poslední fotka,na které jsme spolu je z doby,kdy mi byly dva týdny...drží mě tam a tváří se nadšeně...

Zato teď...

Nikdy mě nedokázal pochválit,nikdy mi nepopřál k narozeninám,nikdy mi nekoupil žádnou hračku...prostě nic...

První,co slyším,když přijdu domů,je,že jsem líná a ať táhnu něco dělat...

On se mnou nedokáže mluvit normálně...a kvůli tomu se každý den hádáme...teda on...já se snažím bejt v klidu...

Závidím všem okolo,kteří jsou spokojení a mají normálního tátu...takového,kterého bych chtěla mít i já...

To už nikdy nebude...

Vzpomínám si na doby,kdy jsme ještě jako rodina jezdili na dovolenou...ale on byl vždycky takový...všechno nám zakazoval...nebýt mámy,tak nemůžem nic,nemáme nic,nejsme nikde...

Byl to sice on,kdo něco navrhl,ale jen proto,že si chtěl užít zábavu...s jeho kamarádama...kdyby k moři nejeli oni,i my bysme zůstali doma...

Když se s ním pohádám,je mi to jedno...ale když se pohádám s mámou,což není zas tak často,tak mě to dost mrzí...mám ji ráda...je to totiž ona,kdo mě povzbuzuje,kdo mě podporuje v mých zájmech,kdo mě chválí...

Dost často mluví o rozvodu,ale pořád se k tomu nemá...i když by to tak bylo nejlepší pro nás všechny...

O to víc bych byla vyrovnanější...ty každodenní hádky mi totiž ubíraj pocit jistoty...a to se pak projevuje jinde...a právě (a naneštěstí) i ve škole...