Chci domeček z karet,kterej nikdy nespadne...

Musím pryč...daleko daleko odsud...možná i proto jsem v úterý při přednášce našeho Pšendy na mezioborovkách při nádhernym západu slunce nad Pražskym hradem zatoužila někam odletět letadlem...v životě jsem neletěla,tak jsem si ten pocit neuměla vysvětlit,protože až do tý doby jsem měla z lítání strach...ale chtěla jsem jet na letiště a koupit si letenku a odletět pryč...v tu chvíli mi bylo i jedno,kam bych letěla...samozřejmě bych asi ze všeho nejradši do Londýna,ale v tu chvíli jsem chtěla jen někam pryč...škoda,že jsem neměla dost peněz,jinak bych to fakt udělala...třeba by to letadlo spadlo,ale to by mi asi už nevadilo...jen kdybych mohla pryč...bejt volná,nemít starosti...

Jaký já mám starosti? Jaký tak neobyčejně obyčejnej člověk může mít starosti? Chci pryč a musím pryč,to vím jistě...navenek všechno vypadá tak idylicky,ale skutečnost je jinde...pod povrchem,kam se jen málo lidí odváží nahlídnout...

Mám strach ze všeho,co se kolem mě děje,protože nic není jen tak...mám strach,že najednou přijdu o svoji pravdu i o svý iluze,všechno se může zhroutit jako domeček z karet...nebo se můžou zřítit iluze všech okolo...mám strach a ráda bych se ho zbavila...ale jak? Ze všeho nejdřív bych musela pryč z Bílý hory...ale co pak?Nastěhovat se na zkouškový zase ke známejm?Vrátit se k nim a denně dojíždět do Prahy?Je to možnost,ale bylo by to jen omezení mý svobody...(Nechápejte to zle...omezení svobody v tomhle případě znamená stihnout autobus z Prahy v 11večer...když se chcete jít někam bavit,tak to prostě nejde...)

Musím pryč...bojím se tady...mám strach,protože tu jsou squatteři a jeden mě už několikrát obtěžoval...očividně byl opilej,ale kdo ví,jestli jen to...nikdy jsem totiž nezažila člověka s tak rudejma očima,jako měl tenhle...bojím se,protože ho můžu kdykoliv potkat znovu...včera jsem měla chuť začít na něj řvát,ať vypadne,nebo že zavolám policajty...jenže jsem neměla odvahu...jen jsem tam stála a doufala,že se na mně přestane tak lepit,že odejde a už se nevrátí...chvilku to tak i vypadalo,než jsem nastoupila do tramvaje a s hrůzou zjistila,že on jde taky...šel dovnitř a sedl si kus ode mně...a když se tramvaj rozjela,vstal a sedl si přede mně...bála jsem se o to víc a radši jsem si přesedla jinam...naštěstí brzy vystoupil...Bojím se každýho dne,že přijde,nalepí se na mně a bude mi do ucha zas a znovu funět nesrozumitelný věty,ze kterejch stejně poznáte,že po vás chce peníze...ale co pak?Co když odmítnete?Co když ho budou pořád všichni odmítat a jeho to naštve?Čeho by byl takovej člověk schopnej?

Chci pryč a musím pryč...daleko daleko odsud...někam,kde nejsou opilý lidi,kde není nikdo zfetovanej,kde není zloba a nenávist,kde nejsou žádný drogy,který by vám mohly zničit celej život...vezmou vám kamaráda,nebo někdo kvůli drogám vezme kamaráda vám...stačí troška a je všechno v háji,stačí,aby nepatrně zafoukal vítr a domeček z karet spadne...a vy se naštvete a rezignujete a už žádnej další domeček z karet nebudete chtít stavět,bude vám všechno jedno...a když se o to stavění znovu pokusíte,budete mít zas a znovu strach,budou se vám třást ruce a vy nebudete schopní domeček z karet postavit...bude to čím dál těžší,že podlehnete zoufalství a necháte toho...nějakou dobu nebudete dělat nic,jen se uklidňovat,že všechno bude jako dřív,bude to trvat a teprve až se zbavíte všeho,kvůli čemu se vám třásly ruce,můžete sáhnout po balíčku karet a zkusit znovu stavět...

Jednou na plasmě se mi stalo,že v přístroji se skřípla hadička a krev místo do nádobky tekla na podlahu...občas nevím,kudy kam a říkám si,že by to bylo krásný,kdyby se o tom nikdo nedozvěděl a já bych jen usla navěky...ale to není řešení...každej problém se dá řešit...jen to chce chtít...a já chci,protože nechci ostatním brát iluze a už vůbec nechci nikomu ničit jeho domeček z karet...